Toužebná jak v loktech žena,
jiskřivá jak v číši víno,
třeba světem neslyšena,
zni, má sladká mateřštino!
Minulostí na kříž vbita,
obět lží a lichých hříček,
demagogy zneužita,
zevšedněna od lidiček;
v zástupech byť lomozících
pod mými jsi okny zněla,
třeba chátra po ulicích
tvoje zvuky utrácela;
třeba rvali slovy tvými
duši moji i s mým jménem,
třeba tebou klnuli mi
v českém vzduchu otráveném:
jsi mou říší, jsi mým právem,
tebou vznesen nade všemi,
jakbych oděn zlatohlavem
mluvím tebou k rodné zemi.
Zázračná je tvoje síla,
radostná a rozjasněná,
matka má tě hovořila,
mluvila tě moje žena.
Zvedám tebe do vysoka
jako prapor, který vlaje,
každá moje šťastná sloka
tobě v pozdrav rozvlána je.
Kolkolem je k smrti líno,
frázemi vše ubito je –
zni, má sladká mateřštino,
vítězství mé, lásko moje!