Kdy zaslech’ jsem ta slova? Kdo je řek’,
sám nevěděl, co smutku se v nich tají...
Jsou zadýchána vůní vzpomínek,
a mrtvá jara jimi dokvétají.
Kdys bolela mne – denně vzpomínám si! –
a teď jsou krásna hudbou ozvěny,
jež zalehnula z prázdna v prázdno kamsi,
v lež lichotnou a smutek bezcenný.
A výčitkou-li tehdy chtěla být,
jsou dnes jak tiché, smírné usmívání,
a chtěla-li kdys komu ublížit,
dnes nezarmoutí a dnes neporaní.
Jsou jako píseň... Nepatřila světu,
a dávno minul všechen jejich žal –
a přec ta píseň po nás zůstane tu
a jiná srdce bolet bude dál!