Jdu s letní nocí v západ bledý,
jenž za horami zaniká,
jenž nemá nic než hvězdné sledy
a smutnou píseň slavíka.
Má sladká paní, na balkonu
se přece jednou zjevte mi,
já uvítám vás mořem tónů
a jásavými písněmi.
Znám bolesť lásky, jež mne schvátí
v mých potulkách rok po roce,
znám sladkou touhou umírati –
a líbat zase divoce!
Má sladká, paní, letní noci,
ty nemohou mít tolik hvězd
ni tolik zpěvné čaromoci,
co ve zpěváku lásky jest.
A tolik květů v lukách není,
co krásek já jsem zlíbal jen –
a přec než vzplane zásvit denní,
jsi, zpěváku, zas opuštěn!