Ó nechvěj se, nechvěj se, ta chvíle je tak snivá
a v žití chvíle nejsladší,
bůh stanul ve svých tvůrčích snech a dolů k nám se dívá,
zří, k zázraku co postačí.
A letním tím večerem co táhne toužné vůně,
jak zvoní zdroje ve trávě!
Však vůní přece nejsladší dech polibků Tvých stůně
a pláče, vzlyká jásavě.
Je čistá ta laská má a v duši své jí chráním
svým nadšením a žitím svým –
ó anděle Ty zázračný, já chvěl se vzpomínáním,
zda Tebe kdysi políbím!
Ó líbej mne, líbej mne tak dlouho, dlouho, dlouho,
až Tvoje rty mne vyléčí,
můj cherube, ó lásko má, má vesno, něho, touho,
Ty písni moje největší!
Ó hluboko, hluboko jsou perly pod vodami –
a přec v Tvých slzách zaplály,
ó vysoko, ó vysoko je nebe nad hvězdami –
a my je přece poznali!