POLEDNE

Bud’ zdrávo! Světlo tvé je mojí prácí přáno, a tebe zbožňuji, neb ty jsi požehnáno! Jak žena těhotná jsi požehnána žitím, jak moře radostné jsi silno vlnobitím,

jak ryzí svědomí jsi všechno vyjasněno, jak pravda neklamná jsi od chmur očištěno. Tvou matkou východ je, tvým synem bude západ – ty záříš oběma a tebou lze je chápat,

lze vyjít na hory, zřít nebe jen a nebe, zřít zemi pod sebou a nad hlavou mít tebe. Ty nejsi neplodno, vždyť další tvoříš žití, zem s láskou oddanou své lůno nabízí ti,

červ hyne žárem tvým, leč úroda jím bují, a v jeho polibcích se plody zapalují. V střed mého života teď slavně zaplálo jsi, květ pyšné duše mé již zbavilo jsi rosy,

jež z rána slzela a tížila mne v stínu, mé větve pronikáš a probouzíš je k činu. Já plakal před chvílí – leč nyní nepláči již, má hruď je vypjata a ty ji silou spíjíš,

mé oko jasno je, mám duši odhodlánu, neb kráčím na hory a vysoko tam stanu. Sám sebou silnější, jsem bratr tvůj v té chvílí, jsem pravdivější teď a méně zasmušilý,

znám tíhu břemene, jež k patám hor jsem složil, znám radost života, k níž zármutkem jsem ožil. Sám sebou silnější, jsem pro tvou sílu zrozen, sám sebou volnější, jsem prachu osvobozen,

sám sebou ryzejší, jsem příčinou i cílem, sám sobě dostačím svou vůlí i svým dílem. Noc příští nelekne mne na úpatí hory – sám chci tam dospěti a cizí bez podpory,

má vlastní bytost mne v mé smrti ukonejší, a bez pout zákona jsem zákon nejsvětější. Buď zdrávo, poledne mých zraků rozjasněných, mé duše svobodné, mých rukou očištěných,

mých bojů poctivých; v nichž cizích zbraní není, mé pravé lidskosti a mého usmíření!