Zář pohanství mi z bytosti Tvé šlehá,
neb Ty jsi jarem, sluncem, harmonií,
sny pantheismu z očí Tvých se lijí,
v nichž věčný život rodí se i lehá.
Teď dobře vím, čím Hellady je něha,
oč větší je svou boží poesií
než muka světic zbledlých do lilií,
jimž askese jen smutné žití žehá.
Hněv předsudků v tom náboženství dozní
a na prahu mé duše vykoupené
čníš jako velká modla grandiosní.
A věčně němá mluvíš bohů řečí,
v níž každé slovo hlásá obrozené,
oč Afrodité Madonny je větší.