Já vzývám tebe, veliká a svatá.
ó nesmrtelná v nebi ideálů,
k níž opuštěná moje píseň chvátá
výš z hlubin nudy, strádání a žalu.
Tys jediná teď, která ze vší touhy
a mladých snů mých v duši zůstala jsi
v ten život smutný, bolestný a dlouhý
a šťastný jenom zábleskem tvé krásy.
Tu lásku nechci, o které jsem sníval,
ni slávu onu, které nedobudu,
ať třeba bouří zachvátí mne příval
a osud můj ať pln je trpkých trudů:
jen pokud ty mne neopustíš v žití,
ty jediná, v niž věřit nepřestanu,
já v jasné příští věčně budu sníti
a dlouhou nocí věčně spěchat k ránu.
Ó na čelo mne líbej, líbej stále,
ať zapomenu, jak to srdce bolí,
ať šťasten jsem tu aspoň v chvíli malé,
když věčně jásat život nedovolí.
Ó na svém klíně nech mne dále sníti,
ne o slávě, již jiným dáváš, Matko,
však o té slasti, kterou duše cítí,
když u tvých nohou může zdřímnout krátko.
Máš tolik krásy, která věčně září –
jen jeden paprsk popřej mojí písni,
máš tolik lásky ve své božské tváři –
ať v jejím jase duch své dumy vysní:
A jsi-li tou, jež nikdy neoklame
a jejíž láska za hrob k nám se vrátí –
ó než-li život moji sílu zláme,
v svém klíně, Matko, nech mne umírati!