Já dobře vím, v tvé velké slunce zlaté,
jež světlem svým se ke geniům sklání,
že, červ té země, vzhlédnout nesmím ani
a z věcnosti pít číše vrchovaté.
Ó tak v tvém klíně usnout jedenkráte
a tvoje rety na své cítit skráni:
ó Matko, božko, štěstí, blaha plání
bych zapomněl rád pro ty chvíle svaté!
Tím nekonečným mořem věcných zvěstí,
jež u nohou ti valí svoje vlny,
vím, člun svůj bludný nikdy nesmím vésti.
Ó dej, když navždy mrtvá poušť mne jímá,
ten okeanu hymnus krásy plný
ať aspoň z dálky ve sny moje hřímá!