Pták zpíval v lese, jenž se šeřil zvolna,
v nějž přízrak noci posupně se řítil
jak smrti zvěst či únava jak bolná,
a básník jeho poslední tón chytil.
V té době nudy, běd a resignace
tys ještě, mistře, zaslech’ píseň jeho,
v snech tvého ducha ozvala se sladce
tak plna tónů, jasu kouzelného.
A pocit divné nostalgie schvátil
tvou celou duši, která září velká,
tys v Helladu se rytmem snů svých vrátil,
kde zpívá slunce a kde zima nelká.
Tak viděls jaro v každém země ryse,
kdy skrývají se nymfy za křoviska,
Pan usnuvší v tvé písni probouzí se
a znovuzrozen vesel v syrinx píská.
V zem obrozenou Helios se dívá,
hněv titanů rve šeré hádu přítmí,
a Afrodité zářící a snivá
se nad ztišené moře zvedá rytmy.
To v očích faunů chlípné vášně hasnou,
a poklady své otvírají hory,
svou poesii, Panthalis svou krásnou,
když vítěz vedeš v stíny sykomory.
Jdeš vítězný, jdeš nad potopou vzteku,
jež pod tvou nohou do mlhy se tříští,
syn Hellady a bratr středověku
a velký otec zářné doby příští.
V hrob setmělý den zpátky padá ke dni,
však nad tebou se věčná krása shýbá
a záři tu, jíž nevidí svět všední,
v tvém velkém čele s němým díkem líbá.