Z těch bujných tanců, divých kvapíků,
v nichž celé moře vášní hřímalo
a břehy chtělo strhat ve mžiku,
hle, zůstalo tu věru pramálo!
Teď poslední pár zmizel ze sálu,
v němž dávno stichla hudba veselá,
šedivá mlha zvolna, pomalu
lesk zrcadel svým dechem zastřela,
a na parketách leží, vůně prost,
květ bílý, který v tanci k zemi pad’:
zde, básníku, máš zase látky dost,
o lidském štěstí tiše přemítat!