Vy sličná, v očí vašich jase
proč jaro nesmí vzpláti mi
a v nové lásky vůni zase
proč moje duše zadumá se
nad vzpomínkami starými?
Ó znám to, znám, tak vždy to bývá,
to pohádka je prastará:
na plese slova tichá, snivá,
a pohled, z něhož ráj se dívá,
a matná touha do jara.
Ó znám to, znám: pak přijde žití
a ve svůj tanec strhne nás,
v svém reji divé touhy vznítí;
snu našich zláme bílé kvítí
a hodí vichrům na pospas.
A noc než padne v náruč jitra,
nám smutek sedne ke skráni –
a matný den, jenž přijde zítra,
hlod bolů najde v hloubi nitra
a v duši smutno k zoufání.