Ty, jenž se vracíš nebem modravým,
spěš, zpěvem ptáků ať tě pozdravím,
ó, zlaté Slunce, milenče můj drahý!
Kdes do daleka, v mračen shon a rej
byl dlouho skryt tvůj božský obličej –
ó, jeho plamen zas mi zcela přej,
ať ve květ halí mojích skrání tahy!
Pojď, se svých prsů závoj stkaný z par
ať odhalím, ať lásky velký žár
nás v polibcích a vůni znova spojí.
Přijď, ve veliké touze po tobě
já strhám mlhy, v květů ozdobě
ti v náruč padnu nahá, ve mdlobě
a ve závrati sladké lásky tvojí.
Ó, milenče, jenž líbáš ohnivě,
slyš, tisíce hlasů křičí po nivě –
přijď, jarní květ ten na ňadrech mi nervi!
Ať v nový život klíčí luh i háj,
ty řekni stromům: „Puč a kveť a zraj!“
ať sémě žití je i hrobů taj,
jenž v útrobách mých hnije zhlodán červy.
A v jásavé to jaro, ples a rej
ty moje lůno zase požehnej,
ať v touze matky, života zas plna
těm novým jarům nové květy dám,
šer jarních nocí k lásky novým hrám,
ba velkým jarem ať je vesmír sám,
v němž žije člověk, květ i kámen, vlna.
A žárem léta v posled opilí,
zas všeho syti, co jsme zažili,
v jas poledne, jež na tvém čele plá ti,
my usnem znovu, v poli svadne klas,
dál v nekonečnosť tvůj se vrátí jas,
já prsy skryji v mlhy závoj zas
a prosta vášní budu tiše spáti.