Ó nech své bílé ruce sepjaty,
ten svět je bídný a podlý –
ať drahá bytost Tvá rtů poupaty
se za mne potichu modlí!
Ó nech své smutné oči přivřeny,
ať do snů minulost plá Ti –
tak aspoň pro můj život znavený
mne tise neuzříš lkáti.
A líbej mne a nebuď srdce mé,
hleď, jaro na hrobech dýše –
tak aspoň v mládí rádi zemřeme
jak květy šťastně a tiše!