Píseň

My vyšli mládím opilí – víš, duben byl, a kvetly keře – a v slunci modří motýli se chvěli jitra při nádheře.

Kam jejich modrý zázrak zapad’, tam plálo nebe na chvíli, my nemohli jsme ani chápat, že zemrou, než se nachýlí

v hor věnec den ten spanilý. Víš, červen byl, a růže kvetly, a tvoje líce zářily, a v slunci zářil vlas tvůj světlý,

v nějž paprsky se chytily. My nemohli jsme ani chápat – tak plálo nebe na chvíli – že letní slunce spěje v západ,

a v lesy až se nachýlí, že zhyne den ten spanilý. Hleď, javor rudne v stínu skal, to bude říjen, moje ženo!

Jak modrým vínem v dál a v dál je v přírodě vše opojeno. A v modrých lesích rudne západ a do modra se rozptýlí –

my nemůžeme ani chápat, že zemřem, až se nachýlí v noc neznámou den spanilý.