Ó kolik vzletů života proud vzal mi
a kolik lásky oklamaná touha!
Z mých jarních písní zbyly smutné žalmy
a v pustém žití zmírám tiše, zdlouha.
Však někdy přece duši mojí zdá se,
že všechen vzlet jsem ještě nepochoval,
ten nejmocnější v ducha zářné kráse
že k závratné jsem k slunci touze schoval.
A někdy přece starý vzdor a síla
mi bleskem šlehnou v opuštěnou duši
a křídla písní zářící a bílá
v skráň zadumanou tepají a buší.
A v také chvíli veliké a svaté
já, kterak rostu v nekonečnosť, cítím.
jak z krásy číše piji vrchovaté,
svit posvěcení kterak plá mým žitím:
a než ta svatá, nekonečná víra
zpět zajde k Hádu strašlivému stínu,
ó přeji si jen, nechať duch můj zmírá,
tím nadšením svým nechať velký hynu!