Milostpaní, nač ten plamen touhy,
nač se starat, naříkat a mřít?
V žití stačí štěstí paprsk pouhý
a ten život dost a dost je dlouhý –
nač se hořem utrápit?
Milostpaní, zde nic nepomůže;
já jsem pozdě přišel na ten svět,
vy zas brzy rozkvetlá jste růže,
vy teď máte, milostpaní, muže –
a já zase půjdu zpět!
Milostpaní, svět nás často raní,
pro život má jed jen k posledu:
nač ta touha, slzy nač a lkání?
Na to vše já, věřte, milostpaní,
zapomenout dovedu!