V svůj vějíř chytila jak čínská tanečnice
mé srdce krvavé a usmívá se snivá,
hned výš je vyhodí a hned je na rty skrývá
a moje rozpaky ji stále baví více.
Hle, před ní na stole v smích stahující líce
se šklebí pagoda a monotonně kývá,
jak fatum nezvratné se tupě na mne dívá,
má tělo nestvůrné a šikmé zřítelnice.
O kývej, pagodo, a směj se mému zmatku,
vždyť touha bezcitná jak tvoje usmívání
a bolest tajená mé srdce zhubí v krátku.
O kletý souhlase, v němž naděj má se ztrácí:
když ona přikývne, vždy k smrti bol mne raní –
a tvoje kývání vždy k nové resignaci!