Není lépe květem býti,
pláti zemi v jarním klíně,
ráno rosu lesklou píti,
v slunce zlato vzhůru zříti,
vonět, dýchat po lučině,
cítit vesny teplý dech –
a pak v prstech dívky mříti,
uvadnout jí ve vlasech?
Není lépe býti ptákem,
jásat z rána nad krajinou,
za šedým se honit mrakem,
zpívat písně pod oblakem
nad vískou i roklí stinnou,
v modro nebe stále zřít –
a pak, raněn v plesu takém,
v loktech vonné louky mřít?
Nebo býti pěvcem lásky,
hledět tobě v temné oči,
zpívat tobě sladké zkazky,
písní s čela hladit vrásky,
toužit srdcem, kdy tě zočí,
k tobě ptákem dát se v let –
a pak tiše, bez otázky
vypíti tvých retů jed?