OBRAZ.

Nad mým stolem obraz, tichý rodný dům, a jak hledím na něj, klesám v náruč snům. Kolem ticho všade, lampu svou jsem shas’, měsíce zář bledá padla na obraz.

Okna jeho planou světlem záříce, mne se zdá, že roste v svitu měsíce. Mně se zdá, že slyším v domě otcův hlas: „Dost jsi, hochu, bloudil – vrať se zpátky zas!“

A hlas matčin praví: „Projdi celý svět, srdce matky jen ti může rozumět. Ať jsi ztratil sny své, touhy, slunný jas, na matčině srdci vyrostou ti zas!"

Měsíc svítí, svítí, v obraz hledím sám – ó to staré štěstí zase v duši mám! Přes propasti kletby jitřní drahou hvězd chci je v rodný domov jako poklad nést

a nechť hrůzy pekla ničí ducha let, k tobě, otče, matko, zas se vrátí zpět. Jedovatý bol mi v mladé srdce pad’: v náručí tam vašem chci se vyplakat

a tu všechnu touhu, která práchniví, políbení vaše zase oživí, bude jako zoře padlá v náruč tmám – otče, matko, zas vás ve svém srdci mám!

A jak slunce, které z mraků vypne se, ptáků sterý jásot vzbudí po lese: vaše láska vzkřísí vše, co spalo již, na svém křídle k slunci ponese mne výš

až k těm smělým touhám, v spásy slavný den – vaší svatou láskou jásám zachráněn! Slza plá mi v oku, v okně měsíc shas’ a tmy šerý závoj padá na obraz.