Ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá
a po dnech touhy tolik se nám stýská,
čím v minulost se oko déle dívá,
tím víc nám bude souzená noc blízka.
Chci obrodit se v tobě jako vesna,
jež v zimách na rtech milujících zpívá,
chci v náručí tvém procitnouti ze sna –
ó zůstaň se mnou, neb se připozdívá!
Čím chtěl jsem bát, čím nesměl jsem se státi,
tím ideálem duše požehnané,
ať aspoň tebou na svět se zas vrátí,
v tvé bytosti ať skutkem se mi stane.
Pak ať si v zimách sníh v mé vlasy sněží,
ať pot mé práce loká lačná bída:
tvá oběť byla zázračná a svěží
a jako Seraf hrobku snů mých hlídá.
Snad bylo hříchem mojí minulosti,
že větší byla touha má než síla
a vášní zlomena že o věčnosti
přec rozjitřená moje duše snila.
Dnes ve tvou duši věčně mladou ztracen
rád zapomenu, co je v světě bolu,
vždyť život náš byl aspoň láskou zlacen –
ó dej mi ruku, půjdem dále spolu!
A přej mi jenom za tu lásku svoji,
jež změnila se ryzí do oběti,
by v zápasech a v únavách a v boji
mé dlaně mohly pro tě krváceti!