Před lety bujaří, veselí
odvážně do světa vyjeli.
Když na rozcestí se loučili,
postáli ještě na chvíli,
řekli si: „Bratře rozmilý,
ať nás svět kam chce zavane,
nikdo z nás lotrem se nestane,
nevzdáme my se ilusí všech,
ať tak či onak světa jde běh –
věrni se shledáme po letech!“
Bujaří, šťastní, veselí
ve svět se porůznu rozjeli.
Míjela leta, jeden mžik –
z tohoto stal se poustevník,
z onoho stal se loupežník,
osudu svému nikdo neunik’.
Po letech shledali se zas,
zarudlí v tváři, zřídlý vlas,
vydáni starobě na pospas –
komuže za ten dlouhý čas
nadšení oheň neuhas’?
Řekli si: „Bratře rozmilý,
vysoko příliš jsme toužili,
oba jsme mnoho ztratili,
ať Bohu či ďáblu jsme sloužili –
o příští lidstva, ďas to vem,
v karty si ještě zahrajem!“
Loupežník ďábla v krutosti,
poustevník Boha v lenosti
vzýval a vzýval po leta –
karta ať rozhodne prokletá!
Ďábel si myslí: „Dohrají!“,
oni však smějí se potají:
o Boha v člověku hrají přec,
hrají a hrají, divná věc –
kéž oba prohrají nakonec!
„Bratře!“ si nadále říkají,
v karty si přitom šilhají,
do pekla daleko nemají –
poustevník však je svatým zván,
loupežník sluje milostpán,
a tak v tom světa údolu
o lidstvo dělí se pospolu.