Hvězd symfonie v nebi bledém
zní němou hudbou v naše sny
a z boje žití, jejž tu vedem,
mne zpátky volá do vesny.
V jas jejich zmizel žhavý nach,
jenž z večera plál v čele strání,
hvězd rej plá v nebes hlubinách
dnes, zítra, do skonání.
Hvězd zlatý zázrak z duše jasna
to procit’ jasem lahodným,
tak jak by vaše hlava krásná
se přivinula k prsům mým.
A v srdci mém je náhle tak,
jak polibky bych tisknul na ni
a hleděl ve váš krásný zrak
dnes, zítra, do skonání.
Ó cítit jen to srdce zpívat
a hvězdami v své hrudi plát,
vám do zraku se němě dívat
a zulíbat vás nastokrát!
Ó stokrát snít tu píseň zas
a dýchat vůni vašich skrání
a hladit jen váš měkký vlas
dnes, zítra, do skonání!
Ó noc ta zpívá snivá, bledá
a hasne záře zlatých hvězd –
ó tolik štěstí svět mi nedá,
bych životem vás mohl vést!
A já bych zmíral mlád a rád
jak letní noc v svém snivém plání,
bych cítil vaše líčko hřát
dnes, zítra, do skonání.
Hvězd zlatá píseň nezahyne,
ta věčně bude nebem plát,
až naše mládí jednou mine,
až budem zbožni v hrobech spát.
Až budem spát – ó duše má,
tam nezhyne má láska ani,
dál bude plát nám oběma
dnes, zítra, do skonání!