O zvedej oči své, v nichž vášeň lásky hasne,
tak mrtvě zářící a mrazivě tak krásné
jak luna vyhaslá, jež otevírá rovy,
když z lesů dalekých se níží nad hřbitovy,
kde všechno zapadlo v hrob vlhký bez poznání
a v kapli barokní kde ztichlo varhan lkání.
Ó zvedej oči své mi nad hřbitovem duše,
jímž mrtvé přeludy se v nocích nesou hluše
a chtějí zpátky v svět a v žití vlnobití,
kde jasem slunečním snad šťastny mohly býti,
než nebe vychladlo a zbledlo v luny jase
a v kapli barokní má rakev zavřela se.
Ó zvedej oči své, jsme navždy mrtvi oba,
Smrť kráčí vesmírem a půlnoční je doba,
krev z rakví shnilých čpí a těžce voní blíny,
z tmy hrobů zvedají se stíny nad ruiny,
noc věčná nastává, je mlčící a snivá,
a v kapli barokní má mrtvá Mladost stlívá.