Ó štíhlá lilie, vy květe středověku,
kdes v šeru gothiky plál hymnus vašich vděků
a v starých gobelinech, jež zlatem byly tkány,
já jistě kdysi zřel váš profil zbožňovaný,
když v onen krásy věk a v divné vaše zraky
jsem, trouvér toulavý, byl začarován taky.
Pak v smolnic požáru a v pláči žen a paní
nás v hrobku pospolu snad kladli po skonání,
kde mělo zahynout v tmách vaše božské tělo
a žhoucí srdce mé kde vzduchem vlhkým tlelo,
co zatím nad námi se gothický chrám stmíval,
plál purpur královen a hřímal varhan příval.
V tom věku únavy, ó dávných věků květe,
kdes v kobce klášterní vy nyní uvadnete
či v liljích zemřete, jež hoří na výsluní,
a růží ohnivých já udusím se vůní,
co v sny mé bude plát jas vašich bílých údů –
a mrtev na věky v svých písních žíti budu.