Svit svítilen si v kalužinách hraje,
vzduch vlhký těžce na prsa ti lehá.
zář bledé luny v mracích ukryta je
a drobný dešť v tvář doráží a šlehá.
Krok stráže umlk v ulic klikatině,
zvuk hodin echem v střechách doma zapad,
a noční chvíle míjí mdle a líně,
děs nudy hruď tvou začal divě sápat.
A na matku ty myslíš v šeré dáli,
a na ty oči, jež tě oplakaly,
a na poslední polibení táhlé;
bol, jehož původ nelze nikdy znáti,
tvou celou bytosť napadne a schvátí –
a po smrti ty zatoužíš tu náhle – – –