Klid noci divně, příšerně tě jímá,
vzduch pln je stínů, jež se matně chvějí,
a hluchá země pod nohama tvýma
je hnízdem mrtvých, hrob je lůno její.
Cos neznámého k zoufalství tě dráždí,
v před klopytáš a zpátky tě to volá,
nač pomyslíš, strach zachytí to, vraždí,
ty klesáš k zemi uštván, mrtev zpola.
A hrůzyplně svítí luna bledá,
strach tobě v šiji jako balvan sedá,
chceš k životu a zdáš se hynout smrtí.
Tvá cesta náhle roste do daleka,
houf chimer v cestu vybíhá ti, štěká, –
a v šiji vlastní svědomí tě škrtí.