Noc padla s nebe smutné zemi v šíji
a za vlas lesů divě chytila ji:
slyš, rety země větrů pláčem lkají
a ony tóny v klenbu nebes bijí.
V tom ze kštic lesů, jež se chvějí touhou,
svit jasné luny jako klenot vypad’,
v kraj zadumaný počal záři sypat
a stříbrem jezer táhl stuhu dlouhou.
Noc ulekla se divé vášně svojí:
vím, v smutné duši, šeré, opuštěné
jak výčitka cos náhle ranilo ji.
Noc zvolna nebem za hory se kloní
a v prázdno to, kam nesměrnosť se klene,
hvězd bílé slzy v divém pláči roní.