Já věru nevím, jste-li krásná,
zda mladá jste a hladkých lící:
jen když tak někdy z čista jasna
ten piana zvuk žalující
v sny moje padne rozhárané
a žalnou vzbudí ozvěnu,
tu v mojí duši smutek vzplane –
a potom na vás vzpomenu!
A myslím, bůh, ten otec dobrý,
když dal v své velké lásce světu
už v harmonie říši obry
a sladký souzvuk plný vzletu:
proč ještě stvořil pianisty,
již skvostné ony výrazy,
jak vysnil je duch mistra čistý,
svou dojemnou hrou pokazí.
Vy jistě dříve – jaké štěstí! –
jste v nebi dlela, harfu v ruce,
až Hospodin, když nemoh’ snésti
už vaši hru, v té děsné muce
vás na svět tento poslal náhle
v své moci velké, tajemné –
a pro mé hříchy neobsáhlé
teď vámi krutě tresce mne.
Snad potkávám vás na ulici
a divím se pak vaší kráse,
snad mladá jste a hladkých lící –
ó už ten klavír slyším zase,
jak jeho píseň zní a hyne:
vy nevíte, jak budu rád,
až tato trýzeň jednou mine –
a my se budem stěhovat.