Snad Akmé neznámá to přišla k stínům hrobů,
kde, mrtvý básníku, tvůj šedý popel spal,
a zázrak věčnosti ti pro budoucí dobu
v tvůj obraz kamenný ret její vylíbal.
Co byly polibky, jež za živa tě hřály,
co jásot života, jenž spíjí k závrati,
zde proti věčnosti, již velikou ret malý
sem s tichou modlitbou v tvůj obraz líbá ti?!
Ó, slávy zázraku, mne také jala touha
tvůj pohár zlacený v své smrti vypiti,
žít písní minulou v ta příští léta dlouhá,
růst vzrůstem budoucna a věkům zářiti.
Leč dneska v modlitbách bych umřít přál si snivý
prost vášně života i slávy výkřiků,
bych našel po smrti jen jedněch retů divy,
jak ty’s je nalezl, můj mrtvý básníku.
Jak ty’s je nalezl a jistě věčně cítil,
ač ve prach proměněn a lživých citů prost,
když zázrak polibků se na tvůj obraz řítil,
a v píseň beze slov tam budoucnosti rost.
Rád umru předčasně a neznám choutkám davů:
když srdce mého prach, jenž ve tmách bude spát,
má Akmé vyhledá – tvou nesmrtelnou slávu,
ó, mrtvý Catulle, já odpustím ti rád!