Jak struna napjatá jich srdce chví se stále,
tón ostrý, vysoký z ni ve výkřicích stoupá,
žen krása spila je a v smutné sny je houpá,
kde bolesť vidí jen a hrůzy neskonalé.
Ač pustí nevěrci, mrou u oltářů touhou,
jich duše skeptická se v kadidla dým vpila,
své modly strhali i křídla víry bílá
a k nebi lichému přec chtějí nocí dlouhou.
Ta duše ospalá se vůní květin vleče
a parou nad řekou se táhne ku měsíci,
v svých věčných záchvěvech jak dívka tancující
je nožů nad hroty a lesklým ostřím meče.
Kdys práhli k výšinám a k ideálu žízní,
sny svoje halili jen v jas a do lilií,
teď k zemi padše zpět slz lidských rmuty pijí,
jich píseň nad hroby vždy dissonancí vyzní.
A ještě po smrti dál květin vůní lkají
a svitem měsíce jdou k náměsíčním ženám,
jdou v duše nemocné, v tón písní, kterým sténám, –
a znova žijíce zas znova umírají.