V mou duši vešla Hrdost moje
– tak dlouho jsme se neviděli! –
a její roucho strháno je
a v jejím boku rány zely.
„Ó sestro moje“ – Láska děla
a její ňadra zvlnil vzdech –
„jdeš unavena, zdrána celá,
tak navracíš se po letech?“
I zářná Krása v mojí duši
hlas pozvedla, ta božská, sladká:
„Ó moje dcero, v světa hluši
chceš zhynout dřív než tvoje matka?“
A Práce, která se mnou bděla,
ta děla klidným hlasem svým:
„Dost pro tebe jsem vytrpěla –
já tebe, sestro, zachráním!“