Zas vidím kraje, kde jsem o vás sníval,
když jimi Jaro jako dítě bosé
šlo při písních, jež zpíval světla příval,
a na sta květin v hájích budilo se.
To na mém stole hyacinthy kvetly,
hnizd plno bylo v lůně našich hvozdů,
zrak oblohy byl nadšený a světlý
a rhytmem dubna táhla píseň drozdů.
Jas naděje se do mé duše snášel,
když na tom stole v krásný čas ten sladký
já jednou první vaše psaní našel
a stokrát zlíbal jeho snivé řádky.
Ó, kde je jaro, oblohy zář bledá,
kde hyacinthů poesie bílá?!
Hle, místo nich se krucifix tu zvedá –
čí ruka sem jej asi postavila?
Čí ruka zláme naše štěstí asi,
až jako zemi i nás jeseň sklame?!
To divná tucha v duši mou se hlásí,
že příští jaro ani nepoznáme – –
Zřím do zahrady, v níž se večer šeří,
a příval slz mi náhle oko skalil:
jen jeden květ zbyl na růžovém keři –
a i to poupě předčasný mráz spálil!