Zde z útrob země tryskal pramen kdysi, byl chladný, čistý, průhledný jak křišťál, pomněnky kolem tiše šeptaly si. Já mnohou chvíli nad ním v snění vystál,
květ luční trhal, poslouchal, jak z dáli zní kosa zpěv a z polí zvuky píšťal, a hleděl v hloub, kde bílé mušle plály, kde drobné rybky honily se chvatem
a pod kámen brouk vodní kryl se malý. A západ až pak hořel slunce zlatem a lesů stíny lučinou se táhly, já domů kráčel v klidu velkém, svatém
v své duši nesa mír si neobsáhlý. V úpalu slunce vyschl chladný pramen, kol zeleň sítí svadla v žáru léta a květ svou hlavu kloní vedrem zmámen.
Po čilých rybkách, mušlích, je už veta, kořenů spleť se na dně studny plazí, prach polní cesty dolů do ní slétá a slunce do ní svoje šípy hází.
Jen žáby teď se kryjí pod kamení, v kořenů směsi hnízdí, syčí plazi. A pouze nebem když snad v hromném pění uhání bouře planouc v blesků jase,
na čas se studna kalnou vodou zpění, leč žárem slunce vyschne brzy zase. Ó moje duše, v dětství vonném čase tys byla čistá, klidná jak ta studna,
pramenem míru ty jsi plnila se. Jak mušlí lesk sny zlaté plály u dna a život šťastný, plný poesie tvým vířil nitrem. – Přešla vesna bludná,
žár života tvůj chladný pramen pije, sarkasmu žába sedí ve tvém skrytu a na dně syčí děsná pochyb zmije. Bez víry jsi, bez lásky, bez soucitu,
a jen když blesky v nebe zatažené bouř vášní metá, letí po blankytu, na krátký čas ti tužby pokalené života vírem v hloubi prázdna schová,
ty vyschnou brzy, bouře dál se žene – a ty jsi pustou, opuštěnou znova.
Cookies on Poetry Cove