Ó květino, ty’s kvetla v Její ruce,
ty’s byla krásná, růžová a vonná,
mé srdce mřelo v jásotu i muce,
když podala mi tenkrát tebe Ona.
A já to cítil, když jsem k ruce Její
své horké rety přitisk’ s touhou plaše,
že jara sny se v kalichu tvém chvějí
a v Její dlani mladé štěstí naše.
Ó květino, kdo může vše to chápat,
co z ruky oné hřálo mne jak vesna?!
V tříšť žhavých barev tkal svůj smutek západ
a celá země dýchala jak ze sna.
My zřeli jaro, mladých let sen vonný,
když stanuli jsme v květu světlých strání,
kdes do daleka modlily se zvony
a ve svých tónech zvaly ke klekání – –
Ó květino, ty’s v mojí ruce svadla,
ty, symbol Její, dokvetla’s tak záhy,
v noc minulosti naše vesna padla,
v tmu úzkosti jas mého štěstí blahý.
Mně ve zraku se slzy náhle chvějí,
den krátí se, to bouře přijít může:
ó nesvadne to tiché štěstí Její
v mé ruce rovněž jak ty, svadlá růže?!