Když kvetl máj a v stromech pěli ptáci,
v den jásavý a plný slunné krásy,
tys pohltila naše bratry v práci
a slzami i krví hýřila jsi.
Je člověk zrnem, jež v tvé lůno padá,
a v zázraku tvém zaniknutí není,
klas za zrno ty světu vracíš ráda,
a ve tvé kletbě jest i usmíření.
Teď tolik zrn jsi rázem pohltila –
ó učiň aspoň, rodná matko země,
by z krve té, již divoce jsi pila,
nám mohutné a silné vzrostlo plémě!