Chtěl otec Horác, delfskými vavříny
by Melpomené skráně mu věnčila,
chtěl tvrdší pomník, než je z kovu,
pyramid královských vznešenější.
Ty, jenž jsi obsáh’ žitím svým století,
ty, jenž jsi duchem staletí pochopil,
zda nepohrdneš památníkem,
z kovu a z kamene jenž ti vztyčen?
A když je vztyčen, cože naň napsati?
Snad starou chválu ve formě moderní,
že nezničí ho větrů zloba,
docela, mistře, že nezemřel jsi?
Že lepší část tvá smrti se uchrání,
že časem ještě porosteš v budoucnost,
živ stále, dokud v rodné chrámy
ponesou Uměny obět svoji?
Tvé jméno stačí, bez chvály básníků,
tvé dílo stačí, aby tě chválilo,
tvá síla stačí věkům příštím,
skvělejší památník zbuduje ti.
Žij věčně, mistře! Delfské ty vavříny,
jichž otec Horác písní si vydobyl,
z tvé síly rostou nesmrtelné,
pomník tvůj z kamene pyšně věnčí!