Zimní mlhou, slyš, jak zvony znějí v nekonečné hymně jásavé, české slávy dávnou epopejí, zbožnou písní „Svatý Václave!“:
přes pohromy, trosky časů dávných, zašlapanou ve prach svobodu, v jasných stopách bohatýrů slavných, národe můj, kráčej k východu!
Byl jsi dobrý, poctivý a hrdý, prací svou jsi rostl dál a dál, jak ten balvan v klenbách mostu tvrdý nepoddajný byl tvůj ideál,
hrdost žuly měl jsi v každém ryse, v hloubky věků tíží svou jsi vrost’, a ty věky marně tříštily se, národe můj, o tvou velikost.
V času vlnách stál jsi obrovitý, žulový a prost vší únavy, do dna dějin mohutností vrytý jako most ten v proudech Vltavy.
A ty proudy rostly, dravé stále, požárů v nich odrážel se nach, neúprosně rostly dál a dále, až tě podryly v tvých hlubinách.
Zda tam dole stará česká sláva, pochovaná v kalný řeky proud, zda ta sláva nádherná a žhavá v hloubkách věků mohla utonout?
Zda ta cesta krví posvěcená, posvěcená bojem dlouhých let, měla klesnout ve hrob beze jména, kudy chtěl jsi ke svým králům zpět?
Nikdy, nikdy! V svatovítském dómu posvátných spí českých králů řad, z daleka, hle, ve slunci i v hromu ponurý se šeří Vyšehrad,
popel otců v mohylách spí stále prost vší viny, prost všech denních pout, ale zemí sladce neskonale zní to: „Ty nám nedáš zahynout!“
Ty jsi vrácen životu a záři, v proud zas věků vnořen nezměrný, ať to v hloubkách kypí a se sváří, starých časů svědku nádherný;
na balvanu balvan vlastní tíží v obrovitý celek spojený přečká bouře, jež se dravě blíží, staleté on přečká proměny.
Symbole ty síly, lásky, práce, k národu mluv vlastní velkostí, kterak slab je nepřítel i zrádce, když se v Čechách láska rozhostí,
buď zas poutem nad pohromy časů, zašlapanou ve prach svobodu, jasnou drahou, kudy v slunném jasu národ můj chce jíti k východu!
Zimní mlhou pražské zvony znějí v nekonečné hymně jásavé, české slávy dávnou epopejí, zbožnou písní „Svatý Václave!“:
otče Karle, vlastní dobou stmělou, nad níž hněv a posměch burácí, v zanícení, s hrdou duší vřelou národ tvůj se k tobě navrací.
Byl jsi velký, poctivý a hrdý, prací svou jsi rostl dál a dál, jak ten balvan v klenbách mostu tvrdý nepoddajný byl tvůj ideál –
dej nám, otče, svoje srdce vřelé, nedotknuté denním rozkolem, by tvůj pomník zůstal vlasti celé české síly tvrdým symbolem!
Cookies on Poetry Cove