Patnáct let už v zemi spíš,
se tmou sloučen dávno již,
přešel’s v půdu, v kořen květů,
v jejich pel i v plodů tíž.
Uvolněný v matku zem
prošel’s dávno tvarů stem,
prach tvůj nikým neviděný
rozletěl se vesmírem.
Nepřestal jsi ve mně plát?
Zase bys mnou ožil rád?
Čím to, starče, že mně v noci
zjevuješ se tolikrát?
Jako němá rodu stráž
vcházíš tiše v pokoj náš,
velebný jak za života
se mnou za stůl usedáš.
A je světlo v oku tvém,
jak se na mne díváš něm,
jak se díváš, jak to vidíš,
kterak rvu se s životem.
Všechen duch tvůj, všechen sval
životem mým žijí dál,
dohaslý tep krve tvojí
v žilách mých se rozpoutal.
Mrtev můžeš dále žít
v zápasech mých vlastní klid –
ale po tobě já koho
přijdu kdysi navštívit?
Místo krve dávám jen
budoucnosti lichý sen,
do prázdna den ze dne žiji
neplodný a nekliden.
Vyrván z půdy, z níž jsem rost’,
všude štván a všude host,
nespojím tě z minulosti
ve svou vlastní budoucnost.
Nadarmo’s mne k slunci zdvih’ –
neožiješ v dětech mých,
nebude tu pranikoho
po nás v časech budoucích.
Patriarcho dožilý,
vrať se do své mohyly –
jakobychom na tom světě
byli ani nebyli!