Když kráčíš v podzim loukou posekanou,
kde jíní chví se povlak perleťový,
z těch chladných perel, jež tu v trávě planou,
zda o vůni ti jara která poví?
A růže, již ti dívčí ruka dala,
ta v knize svadne, k nepoznání setlí:
zříš v ní tu slzu, jež tam kdysi plála,
víš o citech, jež duší tehdy létly?
Ó, básníku, jak otázku tu skrýti,
zda srdcí našich opozděná růže,
jež zapomněna svadne v knize žití,
též k budoucnosti vůní mluvit může?!