Mráz na okno mi bílé dýchá květy
stříbrných listů, dlouhých, třpytných řas
a venku stromům v suché jejich sněti
víc drahokamů přes noc kouzlem střás’,
než teplý vánek květů za podletí.
A letí polem divou vichrů změtí,
v lese si píseň chladnou hvízdá zas,
na okno tiskne studené své rety
mráz.
Pojď ke krbu: chci tobě vyprávěti
a budu hladit tobě měkký vlas
a budu tobě hledět v očí jas,
o líci tvé, až nachem zaplane ti,
já budu pět’ – ač potom krajem letí
mráz!