Moje píseň písní.

Ó dlouho jsem se díval do těch tahů, jež jsou jak píseň zázračná a tichá, když opojena ve vůni a blahu zem usínajíc modlitbami dýchá.

Ó dlouho jsem se v ony oči díval jak v zázrak slunce, v němž se jaro tají, jak v píseň svou, již nejkrasší jsem zpíval, v ty krásné oči, jež se modlit zdají.

Můj bože, rci mi, zda jsi v tvůrčí chvíli žár básníka v své věčné hrudi cítil. že’s dovolil, by tahy tyto žily, těch očí zázrak zázrakem že’s vznítil?!

V svých tvůrčích snech jsi zajisté Ji stvořil svou milostí a láskou nedohlednou, bych nevěrec se přec tvé moci kořil a ve svém žití směl být šťasten jednou.

Ten rhytmus tahů, očí melodie a spjatých rukou báseň úbělová – vše před mým zrakem na obraze žije a snivou touhou ke mně mluví znova.

Vše vzpomínkami sny mé ukonejší: však Její duši, již jsi, bože, vznítil jak veleby své zázrak nejkrásnější – ten obraz přece nikdy nezachytil!

Ta jen v mém srdci nedotknuta plane jak v misce Graalu posvátná krev Krista, jak smilování na mé rány kane a mírem dýše nebeská a čistá.

Je veliká to moje píseň písní, jíž do rhytmů jsem vlastní krev svou snášel, a jako poutník v extasích a tísni hrob světice, ji po letech přec našel.

Ta zůstane tu, až my zemřem jednou a lehnem zbožni v tvrdé hrobů lože, ji milující, čistá srdce zvednou a budou v ní se k tobě modlit, bože.

Ó pro tu krásu, již jsi stvořil kdysi a Její duše ukryl do peřejí, a pro ty tváře harmonické rysy – ó velký bože, chraň to štěstí Její!