Ó modleme se za to naše štěstí
svým nadšením, a celou duší vřelou,
je čas, kdy bouři tmavé nebe věstí
a její vzdechy táhnou nocí stmělou.
Ó modleme se, jak se děti modlí,
a velkou víru skryjme do svých duší,
ať boží láska v našem žití prodlí,
rty sevřené ať do chorálu vzruší.
Noc nad horami snad již čeká blízká,
strach nekonečný v jejím temnu dříme,
mně po bohu se dětských snů mých stýská,
jejž neznáme a v nějž už nevěříme.
A přece věčně, dokud pro nás v touze
svit lásky zbude v srdci milovaném,
my chvět se budem o své štěstí pouze,
my svého boha hledat nepřestanem.
Pták, který z rána letí nad zahrady
a v jejich klíně vidí jenom růže,
ten neví nikdy, zda svůj jásot mladý
též dozpívati v záři slunce může.
Květ, který rozkvet’ v ranní době krásné,
snad přestane již vedrem spálen kvésti,
nach červánků než nad horami shasne –
ó modleme se za to naše štěstí!