Já tebe opustil, ó bože neznámý,
v tmách duše zmítané mně plamen víry shas’,
však jsi-li kdesi přec a vládneš nad námi,
má píseň chvějící tě hledá v touze zas.
A jsi-li nad námi, jak bájí lidská zvěst,
ty jistě dobrý jsi a spravedlivý též,
ty jistě modlitbu, jež stoupá k říši hvězd,
tam přijmeš v milosti a s láskou vyslechneš.
V mou lásku šílenou a v její šerý chrám,
kde velkou zpovědí čist v modlitbách se chvím,
ó sešli zázrakem jen trochu štěstí nám,
nech plát je nádherné tam sluncem zářícím.
Ó dej nám víru tu, jež věky přežila,
ó dej nám naději, že smíme šťastni být,
a lásku nechej nám, již smrti mohyla
v zem chladnou, bezcitnou víc nedovede skrýt.
A přec-li v životě tím kdysi hřešil jsem,
že lásku bezměrnou, že nadšení jsem znal:
dej všechno štěstí to svým svatým zázrakem
mé duši nejdražší – a mne nech trpět dál!