Ó matko přírodo, ten těžký balvan žití,
jímž světa ve sluji jsem krutě zatarasen,
Smrť nechať nesmírná v své suché drápy chytí
a sluji otevře, ať vyjdu znova spasen.
A v tělo určité víc neupoutám žitím
ať vesmír proletím zas tvarem nesčíslným
a vlny tvoření ať ve tvém lůně cítím
a na jich hřebenu ať věčně dál se vlním.
Ať v mraku krůpějí a v květu rosou chvím se
a pískem v poušti té, lev velebný již zná jen,
a listem zeleným kdes na zapadlé římse
a kovem třpytivým, jenž v lůno hor je stajen.
Kéž, matko veliká, znám všechna tvoje slova,
ať z krajin trópických jdu v póly, kde je bílo:
jen v tělo člověčí mne neupoutej znova,
bych nebyl tvorem zas, jenž ničí tvoje dílo!
Tu kletbu odvěkou, již denně duch můj cítí,
ó, vezmi ode mě a sluj, v níž zatarasen
jsem stále umíral a dále musil žíti,
ó, matko otevři – ať světlo uzřím spasen.