Z par noci vystoup plný měsíc žlutý,
je jako květ, jenž plave v kalné tůni,
květ polou svadlý, záhy utrhnutý
a odhozený, zloupen o svou vůni.
Ten hledí mlhou v ticho temných ulic,
kde kaluže si s jeho svitem hrají,
kde bloudí bída v koutů tmu se tulíc,
i světa zášť, jež v bláto zašlápla ji.
A měsíc mlhou hledí ve kraj pustý,
kde šumí řeka teskně do rákosí,
vrb holé proutí perlami kde rosí.
Slyš, teď jak vzdech když v bolu zachví ústy,
v proud něco padlo, voda zavřela se,
dál spějí vlny, – a je ticho zase.