Měsíc.

V mé okno, na květy, jež vonět počínají. svit bledý měsíce jak lesklá prška pad, těch květů lupeny se stříbrem býti zdají, jež v žáru taveno chvít počíná se, plát,

svit bledý měsíce jak v jejich listy pad, v mé okno, na květy, jež vonět počínají. Ten měsíc růsť se zdá a příšerně sem svítí jak rakev stříbrná, v níž dřímá umrlec,

a na níž dávno vše již vonné svadlo kvítí, jež prosta nádhery, však hrůzně krásná přec, ta rakev stříbrná, v níž dřímá umrlec, a kterou měsíc je, jenž příšerně sem svítí.

A země pode mnou, ó země, moje matka, ta parou vlnivou je hustě halena, v níž světlo měsíce sta drobných perel natká, vše v ni je ukryto, poušť, lada zelená,

v tu páru, země jíž je hustě halena, ta země pode mnou, ó země, moje matka. Ten měsíc příšerně a strnule dnes hoří a země v hlubinách juž znikla zrakům mým....

Můj duch se v neznámo a visiony noří, je pevně zahalen snů šatem modravým, jak země v hlubinách, jež znikla zrakům mým, když měsíc příšerně a strnule dnes hoří.

Ó země, s bohem buď, ty jase, lásko, sílo, s tvých ňader živoucích jsem stržen na věky až v luny kratery, kde mrazno je a bílo, až v světy neznámé; v kraj cizí, daleký

s tvých ňader živoucích jsem stržen na věky, ó země, matko má, ó jase, lásko, sílo! Kde dřív mne matky klín a života ples hřály, ty kraje zmizely a v klíně má mne chlad,

žár, život, nadšení, jas, vůně – vše je v dáli, ó umřít nemohu a umřel bych tak rád, vždyť všechno zmizelo a v klíně má mne chlad, kde dřív mne matky klín a života ples hřály.

A v oněch kraterech, jež v dávných časech schladly, já, mrtev za živa, tu ležím opuštěn, já neznám naděje, žár jara neznám zmladlý, sním dlouhý, bolestný a beznadějný sen,

že mrtev za živa, tu ležím opuštěn v těch pustých kraterech, jež v dávných časech schladly,