Šlo jaro zemí jásající,
šlo v písni ptáků, květů mraku
a vzdychající při měsíci
vám nechalo svou záři v zraku.
Déšť růží padal ve klín létu,
jak jitro vstalo, jimi plálo
a plno květů v záhon retů
vám, paní moje, nasypalo.
Žár jeho žhavý pláti ustal
a v zádumčivé skráni snivé
vám tiše vzrůstal, sníti zůstal
pak jeseně svit mlčenlivé.
A v posled zima, jež tu zbyla,
ta v srdce vaše padla plaše
a zahalila ňadra bílá
vám chladnoucího do rubáše.