Ó kdyby nebylo těch dlouhých nocí trudných,
kdy v skalách pochyby se klidné vlny tříští,
kdy duše znavena se vzdává snů svých bludných
a člověk nevěří v svou velkou sílu příští!
Ó kdyby nebylo té touhy vzpomínání
a smutku němého, jenž v budoucnosti čeká,
těch hrobů zapadlých, k nimž myšlénka se sklání
a věčně zapírá a věčně přec se leká!
A z hrobu každého, kam minulost jsme kladli,
ta vstává příšerná a plna přeludů je,
má uplakaný zrak, květ ve vlasech má svadlý
a rukou třesoucí kams v prázdno ukazuje.
Ó prsty růžové, jež políbil jsem nyní,
vy také svadnete a schladnete v té zimě,
kdy celá přítomnost mne z minulosti viní,
a celá budoucnost když proto opouští mě?!
A v dlouhých večerech a v touze obrovité
a v stáří zamlklém, v mých bolestech a trudu
což nikdy čelo mé svým kouzlem neschladíte,
což věčně opuštěn a věčně smuten budu?!
Proč musí pominout, co velkým štěstím bylo,
co velkým štěstím je, proč musí býti kleto:
a když tak souzeno, by vše nás opustilo –
proč jednou na světě my vůbec poznáme to?
A když to poznáme a když to minout musí,
když marně zachytit to do svých duší chceme:
proč žijou vzpomínky a rvou nám srdce v kusy –
proč my s tím štěstím svým též záhy nezhyneme?!