My třeba dáme vše to, co jsme chtěli,
své mladé touhy, junný vzlet svůj celý
i peruť, jíž jsme toužili se vznésti
za jediný a krátký úsměv štěstí.
Po celý život nekonečné žaly
a boly nesem za svit lásky malý
a rádi slzu, jež nám s oka skane,
klademe v oběť duši milované.
A když nás potom sklame štěstí, láska,
když v divém bolu struna písní praská
a z hrobu snů se náhle vztyčí zmije:
kdo říci smí, že pláč náš vylhaný je?!