Zvuk modlitby se nesl chrámem šerým
a v jeho klenbách tiše umíral,
já v duši s hrotem pochyb tisícerým
jsem na prahu, tam v zadumání stál.
Ó Kriste, lid, jenž v slepotě a hněvu
tě na kříž přibil, katů dal ti stráž,
teď u tvých nohou vzlyká za úlevu
a ty mu modlou ve sny jeho pláš.
Teď k tvému kříži nese svoje dumy
a smrť tvá dýkou hruď mu proniká –
a přece dodnes ještě nerozumí.
co myšlénka tvá chtěla veliká!
Vždyť v porobě a v okovů svých tíži,
sláb, umíraje pýchou tyranů
jen kradmo k spáse, ke svobodě vzhlíží
a nechce doufat v jitry záchranu.
Ba apoštoly veliké a pravé
on jako tehdy, na kříž kdy tě vklál,
dál do žaláře v pýše vleče dravé
a ducha vzlet on v pouta jímá dál.
Teď jsi mu bohem, v jeho žal a zmatky
tvůj zjev mu vrhá nebes velký jas:
však kdybys dneska na svět přišel zpátky –
ó Kriste, na kříž přibijí tě zas!